Z toho, co již bylo, třeba dávno,
o čem mníme, že již zúčtováno,
ledacos se mihne ještě ve snu,
noc je illuse a pravda ráno.
Málokdy a plaše duší létne
taký pták v podzimu opozdilý,
za ním povzdech skane – žluté listí,
echo jara vane onou chvílí.
Mátoha a přelud vše to pouhý,
mlhy, v nichž se sotva jenom tuší –
velké chvíle přec, kde zbude krůpěj
slzy v oku, krůpěj blaha v duši.