„Je třeba v pýše zachmuřiti hled,
na tváře hodit lhostejnosti masku
a poslední když třeba dáno v sázku,
je třeba vzdorně semknouti jen ret.
Co vřelo lávou, nutno změnit v led
a mlčet věčně sterou na otázku,
co zbude, když vše zapřels, cit i lásku,
co zbude v jeseň dnů tvých naposled.
Je třeba býti ve všem svůj a ryzí,
nechť kolem svět vře lhostejný a cizí,
jen duši neprobuď, věčného spáče!“
Tak mluví ret v ledové sevřen tahy.
Cos při tom zní, jak v jarní noc déšť vlahý:
to srdce jen kdes v hloubi tiše pláče.