Den mlhavý jak osud, v kterém není pousmání –
nad řádky starými se po letech zas hlava sklání.
Jich papír sžloutl již jak na protějším břehu stráně,
jich žár je jiskrou v popelu dnes – a přec hledím na ně.
Tak mlčky šeptati se zdají stále bez úkoje:
„Proč přišly všecky ty dny dávno minulé i boje?“
Jich žár je jiskrou – přec je ruka rychle zase skrývá,
a chví se při tom – – někdy z jisker také požár bývá.
Den mlhavý jak osud, v kterém není pousmání,
do prázdných dlaní teď se opět v šeru hlava sklání. – –