Kdys za dnů jasných, smíru, slunce štěstí,
když slyšel jsem Tě pět, zřel věnce plésti,
a květem zdobil jsem Tvůj vlas,
kdy zírali jsme bílých do oblaků,
a tiše poslouchali zpěvy ptáků,
a ve souzvuku srdcí hlas:
Já za dnů těch jsem zřel Tvůj úsměv jen.
Leč minul tichý večer, klidný sen,
a jitro šeré mám jen trudu.
Ať v úsměvu Ti nové štěstí vzplane.
Vždyť v můj-li žal Tvá jedna slza skane,
pak vím, že jistě spasen budu.