Dnes zase vzpomínám, když večer dohas’ již,
jak v starém parku šla jste cestou ke mně blíž.
Tak těmi květy šla jste tiše, sama květ,
já slyšel v srdci ptáků hlas a štěstí pět.
Já tehdy netušil, že v také chvíli prosté
mé srdce procitne a s Vaším tolik sroste.
Teď táhnou slunné dny ty po létech mou duší,
je, věřte, tepla víc v nich, nežli srdce tuší.