A nezmlkli; to kdys se pravdou zdálo,
kdy člověk bolestí svou příliš slepý,
vše za sebou zřel, před sebou jen střepy,
že zápasů již, myslil, zbývá málo,
a srdce konce nejvíce se bálo,
v tom jakby trysk’ proud světla velkolepý,
jenž v šeru v kaskády se jisker třepí,
a světlem, teplem tím vše v srdci tálo.
To na kraj ráje ze všednosti hroudy
vzpomínek vzlétly rázem zářné proudy,
a z jejich křídel života dech skanul.
Hvězd myriadou temný obzor vzplanul.
Tak vše se jimi jako ve snách vrací,
a v dáli někde opět pějí ptáci.