U okna seděl jsem a hleděl v kraj,
a v dáli neurčitou jsem se díval;
tu obraz celý zvolna v mlhu splýval,
jak halil by jej pohádkový taj.
Tak mizel starý mlýn a za ním háj,
v mých slzách obzor pomalu se stmíval,
a žádný paprsk v něj se neusmíval,
jak v duši tu, jež ztratila svůj ráj.
V tom cosi zavadilo o mé čelo.
Já hlavu zved’ – to ptáče, jež se chvělo.
Aj div, já uzřel kolem slunce, květ.
Děl pták: „Hleď, jaro opět přišlo v svět!“
a rychle odletěl hned v starou hruši.
Žel, že jen okem zřím je a ne v duši.