Přec nesu ještě dneska hrstku kvítí,
v něm vše, čím srdce kdysi žilo, svítí:
Zde bílé v klín Ti kladu parnasie,
jak měsíc paprsky Ti v duši lije
i v snů Tvých roje.
Zde zvonky modré, zkvetlé na azuru,
v nějž dlouho s Tebou jsem se díval vzhůru,
– dél v oko Tvoje.
Zde kalich zlatý, jenž se k vodě shýbal,
jak paprsk, jemuž nepřál jsem, že zlíbal
Tvé zlaté vlasy.
A v okno rudý mák jak nebe kladu,
pod kterým šli jsme v červnu po západu
skrz plné klasy.
Je rudý jako krev mé duše vřelá,
té duše, která smrt by píti chtěla
– leč jen z Tvých retů.
Tak vše, co zveme vášní, silou, touhou,
co bylo křídlem kdys, teď mukou dlouhou,
zde v hrsti květů.
Za lásky sen, jenž věčný, ač byl krátký,
dnes nesu Ti tu hrstku kvítí zpátky.