Vždy, když v šero celý pokoj splývá
a dech večera tak klidný skane,
venku sem tam matné světlo vzplane,
větev černá tiše v okně kývá –
přes rámě kdos v klávesy se dívá
v tóny žalné, v tóny bouří štvané,
a když zvednu se, též tiše vstane,
za mým jeho krok klid rozechvívá.
Kam jde, odkud přišel ten host stálý?
Vzpomínka či Smutek dávna zve se?
Duch, jenž rád měl hudbu v žití,
a teď přišel poslechnout ji z dáli
jako květ, jenž krůpěj v sebe chytí?
Zmírající krok již v dál se nese. –