Tak dneska v mysl se mi vrací zase
ta dávná pověst, již znám z mladých let,
o hoře té, zkad nemůž’ nikdo zpět,
kdo vešel tam jda po vábivém hlase.
Kdo na oře vsed’, jenž se před ní pase,
jenž potom v šílený se dal s ním let,
jak hlavu sklonil ten, jenž vše tam shléd’,
když přece vrátil se po dlouhém čase.
Kdo sed’ na oře, jenž je Naděj v žití,
ten marnost všech svých cílů teprv cítí,
kdo třebas jednou jenom v nich se zmýlí.
Když ze sna procitne, jenž uběh’ chvílí,
kdo vyšel v jitru kdys rozkvetlým polem,
zří teprv teď, že zšeřilo se kolem.