Ó ghazely, vy poesie květy žhavé,
vy stkvíte stále v zahradě se její smavé,
váš milý zvonivý rým vždy se opět vrací
jak světlý den, když přijde zas po noci tmavé,
a v jeho záři mizí slábnoucí svit luny.
Jak dítě, jež se rodí k žití svěží, zdravé,
jak v tichu klášterním, kdy v temné svojí cele
mnich mladý stále odříkává svoje „Ave“,
jak vzácné klidu chvíle, když se kolem pění
tak bez přestání vlny žití, moře dravé.
Jste jako hvězdy ve azuru sivě bledém,
jak v doutnajícím popelu jste jiskry hravé,
jste v zástupu tom velkém lidí chladně cizích
jak duše, démanty, ač skryté, vždy však pravé.