Zač se ještě modlím dnes a zač se modlit budu:
za klid duše Tvé a za osudu pousmání.
Jenom tím se chvějí moje rty v tom tichém trudu,
když se večer žití hustou mlhou ke mně sklání.
V cizích polibcích bys nalezla mých zapomnění,
v cizích loktech více tepla, než jsem já moh dáti,
v cizích slovech nové kouzlo, hudbu nových snění,
aby každý podzim moh Ti novým jarem vzpláti.
A pak po letech snad jednou ve adventním šeru,
když se modrý smutek rozloží nad pustou plání,
abys šťastna sklonila se nad svou spící dceru – –
Mé rty jsou němé už a nemají víc přání. –