Pod hebkým teplým křídlem upomínky svojí
jak pták, jenž večer v hnízdo svoje hlavu sklání,
chci skolébat se v tichý soumrak Odevzdání,
a přece zcela usnouti se duše bojí.
A odhazuji Zapomnění květ, jenž hojí,
trn utrpení spíše přivinu kol skrání
a v krvi duše červánku zřím pousmání,
jímž vzplane jitro, které každou propast spojí.
Byť bylo vzdáleno, přec jistě vzejde jednou,
nám na rty úsměv vykouzlí a rány zblednou,
co zatím trny kolem skrání v jasmín zkvetly.
A stále se mnou půjde až tam stín Tvůj světlý,
kde náhle zmlkají vše vášně a vše chtíče! –
Buď zdráva, moje Colonno, má Beatrice!