Z nás každý taká echa v duši nosí,
jej provázejí poutí žití celou,
je slyšíme znít bouří rozechvělou
i sladce šeptat ve krůpěji rosy,
i v trylku ptáka, jenž pod oknem prosí –
vše v jitru, než se promění v noc stmělou,
kde pták svou píseň nevyzpívá vřelou,
kde květy jsou, jež nikdo nepokosí.
A v každou bolest trochu těchy svítí:
toť přece dobrou za život je cenou,
jak Mojžíš kdysi ve večeru žití
z hor Vzpomínek zřít zemi zaslíbenou.
Je šťasten, kdo můž’ říci mroucím dechem,
že slyšel kdys přec, co zní dnes jen echem.