Chtěl bych, kdybych moh, Ti věřit, dítě!
V jeseni své rád bych věřil v jaro, že se vrátí.
Jako v černou noc bych vnořil se v Tvých vlasů sítě,
jako ten, kdo o zítřek se nemusí zas báti.
Rád bych hlavu položil na Tvoje srdce mladé,
chtěl bych, kdybych moh, Ti věřit, dítě –
zvolna babí léto na luka svůj závoj klade,
v jitru Tvého dne však v svoje pouta nechytí Tě.
V resignaci usmívám se, marnost všeho cítě,
oko moje vlhké v západ za obzor se dívá.
Chtěl bych, kdybych moh, Ti věřit, dítě –
marno toužit po dnu, když už pozvolna se stmívá.
Marno toužit po dnu, když už pozvolna se stmívá,
zvolna babí léto na luka svůj závoj klade.
V jeseni své rád bych věřil v jaro, že se vrátí –
chtěl bych, kdybych moh, Ti věřit, dítě!