Po žáru poledne vždy noci chlad z luk vane,
když smavý letní den už v modrý soumrak zhas,
ton každý zmlkne, jenž se tmou nad vodou třás,
a v posled jako krůpěj v moře ticha skane.
Po mezi rozváty jsou bouří růže plané,
na zemi leží ušlapaný plný klas,
sen, motýl zlatý, za svítání prchne v ráz
a echem v skalách hasne výkřik duše štvané.
Co barvou hýřilo, už zvolna v šedi stmělo,
co láskou křičelo a lačnou duší hřmělo,
zní jenom tichou hudbou dávno zašlých jar.
Tak v konec zhyne každá naděje a víra,
vše v mlhu tratí se a padá v smrt a zmar.
Jen bolest občas spí, však nikdy neumírá.