Sen ulít s víček v dáli jako motýl tiše
a slyšíš jen, jak choré srdce těžce dýše.
Noc dál se valí zvolna pustou, kalnou řekou,
kam její daň, vše slzy hořké, marné tekou.
Kdos tiše zasténal a dlouze po tom vzdech.
Zda modlitba či kletba sjela po těch rtech,
jak malá krůpěj, která zmizí v bouřném moři.
Byl v bolesti to druh, či bídnější v svém hoři?
Kdo uslyší jej a kdo chápe jeho muku?
Přes tmu a prostor vroucně tisknu jemu ruku.
Ne, dneska nebude už možno vůbec spat.
Všem snům a illusím je třeba s bohem dát,
všem smělým rozletům a dávné mládí pýše. –
Zas slyšíš jen, jak choré srdce těžce dýše.