Proč probouzíš se zas, ó matko, k žití,
své oko znavené zas otvíráš?
Tvá duše tíhu žití přece cítí,
a marnost bojů všech juž dávno znáš.
Zas rozsypat chceš svěží hrstku kvítí
a ptákům přišlým svoje větve dáš.
Rci, zkad jde tvoje síla opět chtíti,
a odkud onu čarnou vzpruhu máš?
Ty věčná otázko, můj milý synu,
kdo přece duši tvou a čím as zkojí?
Ty, který v dumách rád v mém sedáš klínu,
rád souzvukem se spíjíš hymny mojí,
znej trudů našich příčinu i vinu,
jež vedle nás, jak Fatum naše stojí.
Toť naděj, kterou žiji a též hynu,
jež také tvoji duši zrytou zhojí.