Již temných země ze hlubin,
kdy ještě ohněm všecko vřelo,
tu přišlo žití jako stín.
S ním ještě něco tu být chtělo.
Na jeho prsou těsně lpělo
a s ním též chtělo třeba mřít;
v svět mladý hlasem nebe dělo:
„Bez lásky věru nelze žít!“
Pak ráj byl tady bez vidin,
kdy srdce poprve se chvělo,
on klesl blažen v její klín
a žití ku vrcholu spělo.
Cos jako Bůh sám k zemi sjelo
a lidstvo počlo o Něm snít,
vše jeden cit v svém nitru mělo:
„Bez lásky věru nelze žít!“
Pak přišel první země syn
a krví poskvrněno čelo.
Tu svět víc nebyl prostý vin
a temno ještě víc se tmělo,
když na vítězství svoje zřelo;
jak marno bojovat je, chtít.
A dítě v smrti říci smělo:
„Bez lásky věru nelze žít!“
Sta srdcí nadšených juž pělo,
jak velký svaté lásky cit.
Vše v jeden souzvuk velký hřmělo:
„Bez lásky věru nelze žít.“