Ne abych vytrhl se nudy spáru,
spíš bolesti, ač smím-li to tak zvát,
já s upomínkou v duši jal se psát
a zasvětil vše upomínky čaru.
Ta jediná, vím, nepropadá zmaru.
Chci z dlaně Osudu vše klidně brát,
ač vím, že duše nemůže se smát
z jeseně své vstříc budoucímu jaru.
Až po létech kdys dlouhých za večerů
v ty sžloutlé listy Vaše ruka zbloudí,
až uslyšíte zaplakat svou dceru,
z nás nikdo záhady ty nerozsoudí.
Víc nemoh’ říci ten, kdo psal ty řádky,
vždyť láska věčná je a život krátký.