Zas jednou – náhodou – po dlouhé době
jsi u mne stanula – pták na přeletu,
jak motýl, z jiného jenž vznes’ se květu
a hledal po dnu asyl svojí mdlobě.
Zas jednou – náhodou – tak blízko Tobě!
Mně zdá se, že zas květ Ti ve vlas pletu
a k Tobě skláním se... V své vášně vznětu
já nevidím, že žití sen vzrost’ v hrobě.
Tvůj parfum dávný tryskl kolem jemně.
Jen jeden pohled upřela jsi ke mně,
a stačí, když se jeden v duši chytí,
by bouře počala se v prsou dmout – –
Leč ticho! – Po bouřích prý duhy svítí – – –
Jsou propasti, jež nelze překlenout – – –