Sníh rozložil se po zemi
a s ním i ticho... Vůkol ani vánek
nehýbá stromů větvemi...
Ó vánoce, ó vánoce,
jak prostíráte ta svá bílá křídla
po zemi vší tak široce!
Co s tajnou vaší šelestí
se blaha, štěstí v srdce lidská snáší,
i v bídu jich a neštěstí!
A přece jen, ó vánoce,
tak mnohá duše na to zapomíná,
kdo veliký váš původce.
Proč cítíme jen pod ledem
tu velkou lásku, a proč v živobytí
s ní do léta se nevedem?
Ó žel, že víry ovoce
s života stromu zná tak málo kdo,
ó vánoce, ó vánoce!