Úvozem.

Z města víru v přírodu jsem zašel, bych v ní těchy, klidu opět našel. – Lesní stezka houštinou mne vedla, městská pýcha kam si neusedla,

mýtí, kde duch lidský bořil, kácel, že i mnohý při tom vykrvácel, z řady dubů čnících ku obloze, až octnul jsem se ve úvoze –

v kraj se večer v šedé mlze snášel. Cestou starého jsem výminkáře potkal, smědé vráskovité tváře; – ač šedý vlas měl, oko plno vzdoru,

přec já s ním se pustil do hovoru. Zprvu řeč mu vázla – doby mládí – láska ale ku hovoru svádí, tak že mluvil o své první lásce –

byla krátká, – vráska rostla k vrásce – žena zemřela – a slza skápla s tváře... Z města víru v přírodu jsem zašel, bych v ní těchy, klidu opět našel, –

avšak v hlavě myšlénky mi rostou, jsem zas sám – a postavu tu prostou vidím pořád se slzou jen v tváři – – Zda i já se dočkám toho stáří

a po životě trpkém dnem i nocí nad sebou-li plakat budu moci? – – Ne! – Bol taký sotva bych tak dlouho snášel.