Jak závoj démona noc se k řece snesla,
když na stráni, kde za dne křoví kvetlo,
se mihlo malé, rudé chodce světlo
a zmizelo. Stráň opět v temno klesla. –
Ač závoj noci černý byl a hustý,
mne k světlu tomu upomínka svedla –
kdo asi byl ten, jehož cesta vedla
přes vrchol stráně liduprázdný, pustý?
Já přítele znal, který k výši tihnul,
jak tento poutník spěchal temna říší,
on myslí smělou v závratnou spěl výši,
však také on se jenom v temnu mihnul. – –