V den popravy na rynku Staroměstském,
kdy katův meč se rudým kmital leskem,
on na Šmerhovně seděl, skrčen v koutku,
a na rynk hleděl od plného soudku
a pokaždé, když ostří meče skropil
kat novou českých pánů drahou krví,
tu setřel slzu smutku s šedé brvy
a pohár vína vždy až na dno dopil.
Hlav dvacet sedm – co tu bylo doušků –
co drahé krve – vína do laloušku –
co životů se kmitlo náhle s očí –
ach, hlava spitá kolem se mu točí. –
„Hej, nechte pití, dnes se v smutek halí
Čech každý – kat již skončil smutnou práci –
už jděte, než se židle s vámi skácí
a plné bříško na trnož se svalí!“
„Ba pravdu tlacháš, milý starý brachu,
já o sebe však nemám tolik strachu
jak o ty pány, již jsou na tribuně,
jimž po české jen krvi krček stůně.
Tak jak já víno, ať ti páni v huby
si českou lijí krev do nekonečna,
ta nevymizí nikdy, bude věčná
jak české víno, krev tu nevyhubí!“ – –