Jak vězeň východ sluníčka
tak, drahá, já tvá psaníčka
vždy z duše vídám rád,
a každé to tvé slovíčko
jak jeho paprsk’ v srdéčko
mě počne mile hřát.
A píšeš vždy tak kraťounce,
že bývám brzy u konce,
číst musím znova zas,
a zdá se mi, jak u stolu
my dleli bychom pospolu,
jak tvůj bych slyšel hlas.
Kdy domeček a zahrádka,
ta naše milá pohádka,
se splní brzy juž,
kde as nám jednou pod střechou
vždy bude láska potěchou,
ty žena a já muž?