Proč jenom léto s hájů zelení,
se světlým modrem nebes oblohy,
se zvonky skoku, písní pasáka
a s mlýnem klapajícím vesele:
i tuhá zima větrem skučící,
s holými stromy, skřekem havranů
a zavátými sněhem stezkami
je plna krásy, plna půvabu...
Jak anděl míru byl by posypal
zahradu mrtvých květy bílými,
tak vypadá tu víska pod sněhem,
a kdyby z domků namodralý kouř
se tiše vzhůru k nebi nevznášel,
tu každý z nich by jako hrobem byl.
Tam stará žena mladým přadlenám
vypráví s živým v oku zápalem
o první lásky prvním záchvěvu,
co zatím kantor chvěním starých strun
do dávných dob se mládí unáší
a kovář silák v jiné chatrči
čte ženě v slzách dopis od syna,
a tam zas v teple rodné sednice
dědoušek vnukům z bible předčítá,
a o čem čte, to právě na faře
rty sluhy páně v posled šeptají:
„Já umírám, bych věčný život měl!“ – –
Proč jenom mládí s tváří růžovou
a se sladkými srdce touhami,
i stáří třeba bylo pod sněhem,
je plno lásky, plno nadějí! –