Šat svatební! – Ó drahé památky mi, co vyschlo slz v tom vašem pestru lesklém? Ty květinky, co prošity jsou se sklem, ty opadly – a moje mladosť s nimi!
Ach každá nitka, každá okrasa mi před oči staví ony chvíle štěstí, kdy počalo mi jaro žití kvésti, mně, chudé dívce, šťastné pod hvězdami!
Ó tenkráte jsem měla růže v tváři, ve zraku slzu, v slze blaho celé a jeho lásky hvězdu na svém čele – kdy v šatě tom mne vedl ku oltáři.
Ó tenkráte mi vzešel život nový, když svatý pocit vstoupil v srdce naše a v šatě tom když pohlédli jsme plaše v ty uslzené oči dědečkovy.
Jak slzy se mu v tváři vyschlé chvěly, a já jsem v každé zřela tisíc květů! Či tušil v nich, že věnec smutku spletu, že za rok plakat budu po věk celý?
Mně shasla hvězda! Křehkosť vjela do žil a v mojí mysli tkví jen obraz tklivý: jak jsem tam stála jako kámen živý – ach, vždyť mi hrobník do hlíny jej složil!
Šat svatební! – Ó drahé památky mi, co vyschlo slz v tom vašem pestru lesklém? Ty květinky, co prošity jsou se sklem, ty opadly – a moje mladosť s nimi!
A s mladostí i chmury s mého čela a po letech i upomínek žaly, co nyní ve mně tolik těchy vzňaly, že bych se na ně věčně dívat chtěla!
A věčně by se chtěly ruce stuhlé v nich probírat – vždyť má tu láska celá, co dříve v srdci málo místa měla, a nyní tolik má ho v staré truhle!
A přec mi tehdy dnové jiní kvetli; teď stará jsem – a nachýlená k holi, červ hlodá v truhle, a mé šaty moly se rozpadnou, než se mnou v hrobě zetlí.
Cookies on Poetry Cove