Osude mé budoucnosti,
jenom chutě cválej blíž –
s písní na rtech, milý brachu,
očekávám beze strachu,
co ty na mne uložíš.
A já rád i to bych věděl,
co mi urveš z žití kol:
zdali mysli blahé snění
ruka tvá zas nezamění
v nový sten a starý bol.
Snad mi vezmeš drahé srdce
matky, ženy, přítele,
mou však píseň neudoláš,
i když třeba na mne svoláš
útrapy a svízele.
Ba i kdybys smrti kosu
u lůžka mi k hlavě snes’,
píseň ta by z mého těla
i s mou duší odletěla,
k hvězdám vzhůru do nebes.
A tam by se na blankytě
proměnila v hvězdy jas,
která kdyby na zem sjela,
do srdce by zaletěla
jiného, co píseň zas.