Tu otce mého rodná leží víska;
ten potůček, co v paprscích se slunce blýská
a z lesa středem dolů pádí,
ty bílé chaloupky a domky s kouskem lesa,
i pole, zahrady a pustá plesa
mi tají stopy jeho mládí.
Já marně ptám se, marně stopy hledám,
když se starými ze vsi na zápraží sedám
po denní perné polní práci,
on z paměti se ztratil, nevědí nic o něm,
jak vískou když se mihne jezdec s koněm
a v dálce ve prachu se ztrácí.
A zklamán lidmi, do hladiny vodní
já zadíval se na ten její život spodní
tam na dně v mechu pod oblázky;
a co tak ve studánce hledal jsem a bádal,
tu konečně já našel, ve vsi co jsem strádal,
ach sebe – obraz jeho lásky.