Na okna mráz svým kouzlem kvítka kreslí,
jak doby stáří mladosť malujou si,
a mrazem tímto šedý stařec kráčí –
sníh na plášti a stříbro mezi vousy.
Jde s prázdnou mošnou, kde se světlo kmitá,
kde ční ta chatrč jako v bílém rámku,
kde bohatí snad lidé jenom bydlí
jak v ozářeném křišťálovém zámku.
A co tak kráčí, přemítá a zkouší,
zda najde v ní jen píď té lidské lásky;
teď smutným okem pohlíží už v síňku
a zdá se slyšet stříbrné dva hlásky.
Tu blíže dveří stín se jakýs míhá
a již v něm vidí oko jeho choré
dvé dětí sklánět hlavinky své k dveřím
a zářit na ně skulin světlo sporé.
Dvé dětí – podle lící andílkové –
a jeho tvář je vpadlá, hlava holá...
Tu projel vzduchem zvonku jemný hlásek,
a matka děti ku stromečku volá.
Již děti v chýži, stařec sní o mládí,
o době, kdy též jemu radosť kvetla,
a nyní v mysli zří to jako ve snu,
ten stromek malý, na němž tolik světla.
„To krásné mládí v ráji započíná,
a nám se ztrácí jak obláček v mlze –“
a na prsa mu těžká hlava klesla
a z očí vyhrkly mu velké slze. – –
A krajina se kryje nočním šatem.
Vše vůkol stojí jako v tvrdém spánku;
i malá chatrč v dáli ztratila se
se stromkem, dětmi z bělostného rámku.
Jen měsíc starci cestou noční září,
v němž doby stáří mladosť malujou si –
jde mrazem s mošnou, stále ještě prázdnou,
sníh na plášti a stříbro mezi vousy.