Na hrad Karlštejn, vzdálený tak světa pychu, si císař Karel opět zajel, aby v tichu nad písmem svatým v zbožném duše klidu a blízek věrným manům, kteří četným sborem
tu nad korunou českou stálým bděli zorem, snil o budoucí slávě svého lidu.– Je po půlnoci. Sličné páže na trnoži u nohou Karla spočívalo v pestré koži,
co zatím císař v šeř komnaty zírá; kol úmlk velebný – jen vládce rusým vlasem a svíček plamem teplý vánek chvěje časem, jenž clonou balkonu se v síni vtírá.
Dnes divná tucha jímá Karla mysl svěží; na ploše stolu před ním jedva tknuté leží i milé knihy řezba z dřeva lípy. Ač pevné hradu zdi, dnes Karel stále vidí
tu v přítmí síně splosklá čela zvrhlých lidí, svit očí tygřích, lotrů nahé typy. A čím on více stíny střehne, v rozechvění, a v pravý strach se náhle tucha jeho mění,
když ze hry stínů stvůra v šedém hávu ku ozdobnému stropu pojednou se zvedá a jak Nemesis, neúprosná, hrůzná, bledá teď ruku vztahuje nad jeho hlavu.
I povstal zděšen, chvějnou rukou chopil svíci, ze spánku páže vzbudil, které – bledolící – v ráz zburcovalo čeleď hradní chvatem, a nežli císaři se přelud z očí ztratil,
hrad celý mžikem v záři pochodní se zlatil a ostří zbraní v lesku mihotavém. Hned k obrovité věži hradu jal se spěti se svými many, dvořeníny ve zápětí,
kde otevřít dal pevné zámky s těží; chtěl přesvědčit se, zdali české říše skvosty jsou v kobě kaple všeho nebezpečí prosty, zda v zdobné schránce bez pohromy leží.
Již zaskřípěly slední dvéře táhlým svistem, vnitř kaple svaté ticho, jak by knihy listem, ni lampou nepohnuto zbroje třeskem. Bos vešel císař, zbožně družina s ním celá,
a posvátná ta koba, dříve tichá, stmělá, tu v záři smolnic vzplála rudým leskem... Však ejhle! nebyla přec klamnou Karla tucha. – Kýs’ člověk, bídný zlosyn, žádný zjev to ducha,
v stín bojácně se u oltáře krčí, a k strnulému králi, k davu zdrcen vzhlíží, co zatím ruka v schránku zlatých mříží po koruně, jak strnula by, trčí.
Sval mužných paží zbrojnošů všech v spěšném shluku na vetřelcovu uvrhlo se drzou ruku, by v temnu hradu, ve okovech tkvěla. Však jaký div! – skvost český netknut planul září,
a ruka smělce s nejpodlejší lotra tváří, ta ruka kletá, bídná zkameněla. I ztichli náhle všickni, jati divu vznětem. – Tu po chvíli král pravil chvějícím se retem:
„Slov k Bohu, dojat, marně bych teď hledal, za svatou tuchu, jež mi s výše nebes slétla, že náhodou mé kroky s okamžikem střetla, kdy zlosyn po koruně ruku zvedal.
Však patřím v děje české, v dáli nedohledné, kde řada králů korunu si na skráň zvedne, již z vůle Boží chrání země celá a pro niž vzplála srdce Čechův v jeden zápal.
Však běda každému, kdo po ní by se sápal, ta ruka smělá by mu zkameněla!“ –
Cookies on Poetry Cove