Když jasmín kvetl –

Květ jasmínu, květ sněhobílý a v kytku svitý s něžnou pílí dvě děvčátka kdys v nuzné veské kytli mně v parku na procházce darem skytly.

Ó jasmíne! Jak náhod taj nás často svede; ten květ jak tváře svůdně bledé mi připadal, a milá vůně z květů

jak vonný dech z tvých malinových retů. Ó náhodo! A náhle přede mnou jsi stála – já žasl, ty jsi se mi smála –

za smíchu, rozhovoru, žertů já přitiskl jsem ret svůj tvému ke rtu. Ó chvíle blaha! Však žel, tu obraz se mi ztratil –

já byl zas sám – park východ zlatil. Však na jasmínu třpytilo se cosi – zda slza to? Či perla ranní rosy? – Ó jasmíne!