Mne vábí jakás tajná moc
v přírody svatý chrám,
že plaše míjím světa hluk,
bych žil jen sobě sám.
Já nejsem snílek – v bouři však
života ve kruté
květ nadějí mých opadal,
a s ním i blaho mé.
Ni kámen, ani ratolesť
nezdobí jeho rov –
v mém srdci však to vře a plá,
že bol můj nemá slov.
A v děsné upomínek roj
vždy roste v podoby – –
kdy praskne pouto, srdce mé,
té žalné poroby?!
Ty prcháš jen – a dál a dál
tě žene divý spor;
tvým mukám však jen světa smích
staví se na úkor.
Jen v tiché, pusté samotě
svých spěchů stavíš cíl –
zde rád bych ku tvým nadějím
i sebe pohrobil!