Tmavá noc kouzelným jasem vzplála,
zlatem hoří vážné čelo hor,
k nebi zpěvy zní a díků chvála,
šumí les a ozvěnou zní bor;
„Narodil se Kristus, světa spása!“
„Sláva Bohu!“ radostně svět hlásá.
Růže volá: „Děcku nebeskému
vonný pách dám, sladkou vůni svou!“
Šeptá lípa: „Z medu květů jemu
připravím já krmi lahodnou!“
Vážný dub jim v souhlas hlavou kyne:
„A v mém stínu ať si odpočine!“
„Já snad oběť neměla bych žádnou?“
usmívá se jabloň košatá,
„k nohám jeho jablka ať padnou,
hleďte, jak jsem jimi bohatá!“
Třešeň plesá: „Plod mu dám svůj sladký,
ať si pochutná na klíně matky!“
Hrušeň, fík i každý keř tu praví,
jaký dar Ježíšku uchystá;
svatou noc tvor každý vroucně slaví,
nejchudší má dar svůj dojista;
jenom jedle jehličí má chudé –
šeptá sobě: „Jaký dar můj bude?“
Stojí v lese plna smutných vzdechů:
„Nemohu nic Ježíškovi dát!“
Slzy roní do lesního mechu,
jakýs hlas tu slyší šepotat;
anděl jasný s nebe k ní tu letí,
usedá na jehličnaté sněti.
„Žes tak skromná, chudá, jedle milá,“
počal anděl hlasem líbezným,
„láska Boží tebe vyvolila,
abys byla stromem Kristovým;
v záři světel zlatem budeš pláti,
dary štědré budeš rozdávati.“
Jedle stojí v paláci i v chatě,
posvátné když přijdou vánoce,
v třpytu světel září jako v zlatě,
divukrásné nese ovoce;
po věky již lidem září, hlásá:
„Narodil se Kristus, světa spása!“