Když první člověk vyhnán z ráje
a s mečem anděl za ním šel,
když bral se v neznámé mu kraje
a rajské sady opouštěl,
tuď srdce stáhla bolesť žhoucí
a hořce počal plakati,
i slitoval se Všemohoucí,
slíbil, že ráj mu navrátí,
že pošle na svět svého syna,
a uplynul věk za věkem –
stalo se dle slov Hospodina,
Syn Boží stal se člověkem.
Jím lidstvu počlo blaho kvésti
i ráj, ten dávno ztracený,
a láska, klid, a mír a štěstí
zas člověku jsou vráceny;
a srdce lidí lásku hostí,
jež jako hvězda zářívá,
a všecky bližní s horoucností
jak slunce teplem zahřívá.
V modlitbu splývá zvonů znění,
jest dojat každý hluboce
a v pohnutí i rozechvění
posvátné slaví vánoce.
Ó vánoce! Nechť láska svatá
je u nás věčně domovem –
pak vzejde lidem doba zlatá
a rájem bude naše zem!