Na stromečku světla planou,
samá záře se tu leskne,
jizba chudá – ale dneska
nikdo v ní si nezasteskne.
Děti – ty jsou plny blaha,
srdcem radosť hýbe živá,
dědeček, ten s usmíváním
na ten dětský rej se dívá.
Sdružila se kolem něho
celá dětská drobotina,
zamyslil se, vzpomínal si,
vypravovat započíná:
„Vzpomínám, mé děti drahé,
když tak hledím v jasná světla,
co jsem zkusil, co jsem zažil,
než má hlava stříbrem zkvetla.
A tu jedna velká pravda
vždy mě blahem posilnila:
„Netruchlete, že jste chudí,
chudoba je Bohu milá.“
Bohu milá, všemu nebi,
jako klenot velké ceny,
chudý, nuzný byl Pán Kristus,
chudý, v chlévě narozený.
A přec ctnosti nejkrásnější
v životě ho provázely,
božská láska, moudrosť, svatosť
v jeho srdci stánek měly.
Netruchlete, že jste chudí!
V srdci lásku k Bohu mějte,
lásku k lidem, k pravdě, dobru,
na dědečka vzpomínejte.
A když moje naučení
věrně v srdci zachováte,
nebudete nikdy chudé,
moje drahé děti zlaté.“
Na stromečku světla planou,
děti hledí v jas jich rudý,
praví: „Chudoba je ctností,
Pán Ježíš byl také chudý.“
Dědeček zas usmívá se,
k prsoum se mu kloní hlava,
vztahuje své staré ruce,
vnoučátkům svým požehnává.