Když hřeší lidé na zemi,
andělé smutek mají
a líce slzou zrosené
si žalem zakrývají.
I hledí s duší raněnou
a pohříženou v bolu
na lidi k země hlubinám
s těch jasných výšin dolů.
Když lidé dobře činí však,
tuď vzlétnou k Boha trůnu
a prosí: „Otče milosti,
hleď k země svojí lůnu,
pohleď na srdce šlechetná,
na zemské svoje tvory,
kterak nad nimi plesají
andělů Tvojích sbory.“
Když dobré činí chudému,
v nebi zří nejraději,
tuď radostí se andělům
až slzy v zracích stkvějí.
Ó kterak asi v tento čas
na nebi radosť mají,
když lidská srdce chudým se
tak štědře otvírají.
Jak zří na stromky planoucí,
na dary lásky Vaší,
jak všechny tyto oběti
až k Boha trůnu snáší!
Kdo chudým srdce otevře,
lásku tu nebe splatí,
co chudým dal, to tisíckrát
mu štědře Pán Bůh vrátí.