V chudičké jizbě matka sedí,
v budoucnosť plna strachu hledí,
je mráz a sníh a zima již;
jak ráda by matička milá
své dítky teple ošatila,
jaká to starosť, bol a tíž!
Chvílemi žalně k Bohu vzdychá,
pak růženec se modlí zticha
a na své dítky vzpomíná;
však brzy holečkové zlatí
ze školy domů zas se vrátí,
blíží se čtvrtá hodina.
Ba jdou již domů, pospíchají,
neb vyřídit matince mají
přemilou zprávu ještě dnes;
radosť jim z očí září, svítí,
každý chce první doma býti,
ó rozkoš, radosť, slasť a ples!
A všichni pádí ku matince:
„Pán Bůh nám vzbudil dobrodince,“
s radostným plesem volají;
„nadělí obuv, teplé šaty,
vánočky, mnohý ořech zlatý,“
a matku něžně líbají.
Vše stalo se, jak řekly děti,
a modlitbou s povděkem světí
dar dobrodinců šlechetných;
jim v srdci volno, blaze, milo,
matce se chudé ulehčilo,
ať duje mráz a padá sníh!
V chudičké jizbě matka sedí
a na dar lásky Vaší hledí
i plesá, vděčně dojata;
modlí se z duše hloubi vroucí,
by žehnal Tvůrce Všemohoucí
ta srdce Vaše ze zlata.