Lyrická duše, jak jsi zapomněla,
že z par se nadzvedá tvůj sněný svět!
Zas krouží listí... Věčnost je to celá,
kdy pod závoji naslouchat jsi směla,
jak rytmus barev zpíval naposled.
Lyrická duše, promluv. Ojíněná
teď rána zírají ti do oken.
Rým kolem ucha lét, zbyl beze jména,
tvá odcházela píseň oslyšena,
zmlk dech tvůj neprocitlý, nezkojen.
Jdeš, přísná, zimě vstříc. Leč toho hlasu,
jenž láká v alejích a z vinic lká,
jenž, dítě mlh, zná podjeseně krásu
a z šera zrozen, šeptá v polojasu,
proč neslyšelas, duše lyrická!