Teď mdlíš mi u nohou, tvých očí doutná bělmo,
jak škemráš o drobet mých pohledů. Lstná šelmo,
jež pilas krve mé, jsi zkrotlá, ležíš líná,
jsi zpita mámením jak sladkou číší vína.
Tvá ústa neřestná se šeptem pohybují –
A já mstím lidství své a já tě nemiluji.
Ty neznáš závrati, v tvém oku soucit neštká.
Znáš pouze: zrcadlo. Ne herečka: jsi měštka.
Jak mám tě v zášti! Vše. I líbivou tvou krásu,
tvou slizkou neplodnost a lež i šminku času,
jenž kupčí kejklířstvím, než před zrcadly usne
a lásku zardousí v své erotice dusné.
...My, jimž se platí žold, my okrasa, my blázni!
Já vskutku-li, jak ty, jsem fraškář buržoasní,
jen příživník, jen had, jenž líným leskem svítí,
můj ortel vítán buď, neb nehoden jsem žíti,
a kladivo, jež hřmí jak přízrak, snem i dobou,
nechť, třísknouc v zrcadlo, vychrlí krev z nás obou!