„Že hrad můj chce? Ať dobude ho sám!“
– „Toť poslední tvé slovo?“ – „Nevydám.“
– „Máš sílu na svém stát i před králem?“
– „I před ním.“ – „Troufáš si?“ – „Já řekl.“ – „Jděm!“
A vešli. Šero spalo. Mlčel stan.
Vzduch cize dráždil, vůní prochvíván.
Tmou, tajemně jež vála, nachová,
tvář bíle svítila. Tvář králova.
Tak přísně, na zlatém jak prestole,
tich dumal vládce, ruku na stole,
a tyčil křižmem pomazanou skráň.
Pán tvrze, chvěním schvácen, hleděl naň
a vzdorů svých ni prosby neprones,
něm zíral dál a na kolena kles.
Ven vyvrávorav, němě podepsal,
co podáno mu. Vtom: „Je mrtev král!
až posud tajili to!“, křik se strh.
Zrak vida potutelný, zpět se vrh
a závěs rozhodiv, by den tam vnik,
zřel: v křesle vzpřímen, seděl nebožtík;
zřel: k stolu podpírán byl uměle,
zřel vpadlý zor, zřel mrtvost na čele.
I vzkřik: „Lstí přinutils mne, podepsat!
Byl mrtev, před nímž klek jsem, majestát!“
„Já nenutil,“ jej smíchem zmrazil kněz;
„tys dobrovolně podepsal. A věz:
ne úskok; v přítmí je má moc: tak vlást,
bys musil, živ, se před mrtvolou třást.“