Bloudě pouští, lidskou lebku našel Makarios, eremita svatý. Sklonil se a poklekl a vzal ji, do obou ji dlaní zbožně přijal,
zadíval se v prázdné důlky očí, k čelu si ji přiložil a zvolal: „Pověz, duše! Pověz, lidská duše! Kdeže dlíš? Kde pobyt máš? Kde vzlétáš?
Odpověz mi! Zaklínám tě! Promluv!“ Ovanuta jeho otázáním, vyplašena kouzlem jeho zraků, magií a steskem přilákána,
vzlétla, letěla i přišuměla, sedla duše na bezzubou čelist, zakvílela šeptmo: „V ohni věčném.“ „A co cítíš?“ otázal se stařec,
„a co dumáš?“ naléhal a prosil, „mluv, co zříš tam?“ Odvětila: „Muka.“ Do třetice svatý muž ji zaklel: „Zda ti pomohu? Rci, jak tě spasit?
Čím ti ulevím tvou velkou trýzeň?“ Zhasínající se ozval nářek: „Pomodli se. Pomodli se za mne! Nepomůžeš... Ale pomodli se!“
Zahleděl se k nebi anachoret, k modlitbě se otvírají ústa, modlitbou však ústa nezazněla; pohléd’ do důlků, jez prázdně civí;
z hloubi prsou dere se mu vzlykot: „Běda člověku, že musí hřešit, běda člověku, že přišel na svět, běda světu, že byl tvůrcem stvořen!“
Mlčí ticho. Hlava proti hlavě, umrlec a světec holý zírá. Mlčí ret, jenž umdlel hrůzou ptaní. Mlčí lebka. Mlčí, mlčí poušť.
Cookies on Poetry Cove