Kvas došuměl. „Nuž pojď, jsme usmířeni, ty, kněz až z Milána, my Saracéni,“ a důvěřivého ved v ložnici, kde kříž se skvěl a svíce hořící.
„Spi v Bohu! Hleď, tvé víry symbol bílý.“ Vlach přistoup. On: „Šels v léčku, pošetilý, jenž v kříže znamení mou vraždíš zem. Jsi bezbranný. Teď zemřeš. Pod křížem!“
Spial ruce mnich: „Pán dal – Pán vzal – buď jméno...“ Však v modlení mu vpad: „Buď zatraceno! A tebou! Dám ti milost. Žij si, běž, když jména Kristova se odřekneš!“
Vzhléd, bez odvětu, k svému Spasiteli. Sok: „Odpřisáhnout! Klekni!“ kázal. „Ne-li, ty, jež jsem s tebou zajal, pobít dám. Máš na rtech život jich, či smrt. Vol sám!“
Host v mukách objal kříž. Však: „Zmetku z pekla!“ – a po hrdle již ruka hrábla vzteklá, jež svírala ho, škrtila ho: „Kříž, já poroučím ti, sketo, zneuctíš.
Když nepoplváš, mršť jím aspoň na zem. Však hodíš-li, já vlasu“ – a již rázem ho pustil z náruče – „ti nezkřivím; víc: přijmu křest; já bratrem budu tvým.“
Kněz těžce supěl; v očích smrt mu stála. Však onen zaklínal se: „Přisám Allah! Já slibuji: vrz kříž mi před nohy, a padna, zlíbám jej.“ Stál, ubohý,
a strhaný se zrak mu krví zalil; zřel pěst zas, jejíž stisk ho rval a pálil, v sluch zněl mu bratří vzlyk, jak na mukách, mdlou rukou, zmámen, po kříži už sáh – –
Vtom, ďáblovsky, vrah tvář svou zkřivil k smíchu, syk’ „Pse!“, strh’ krucifix, křik’ „Umřeš v hříchu!“ a Kristův kříž mu vpeřil do čela; pak, zadržuje krev, jež vyvřela,
a nad mroucím, jenž oči v prázdno třeštil, „Slyš! Věčně budeš hořet,“ v sluch mu vřeštil, „Slyš, pohane!“ naň sípal, „neslyšíš? Ne tělo jen: já vraždím duši. Slyš!
Tvou rukou bouchá do žhavých teď dveří zášť proti bezvěrcům: hněv těch, kdo věří!“ A s trupu vstal a, soucit v hlase, děl: „I bez muk – ďaur! – byl do pekla by sjel.“
Cookies on Poetry Cove