V svých lejstrech ztracen, mudřec mudroval. Vtom zaklepáno; nevrle řek „Dál!“ a hlavu od svých značek nezvednuv, hlas příbuzného slyší; „prosím, mluv
a posaď se,“ mu děl, „co přivádí tě?“ „Tak jsem se přišel podívat, mé dítě, co děláš, kterak se ti pořád žilo –“ „Co dělám? Pracuji. Hleď, končím dílo –“
„A jméno toho spisu?“ „Moudrost boží.“ „Aj,“ stařík ruku mozolnou mu vloží na prosvitavé prsty, „tedy přec? Tys neodpadl? Nejsi nevěrec?
Buď požehnáno svaté jeho jméno! A co tam píšeš?“ „Vše mám rozvedeno,“ děl onen, „do důkazů logických, vše bez kazů. Co spolykal jsem knih – –“
„To věřím rád.“ „Má prvá, vidíš, část je nadepsána: Duch a jeho vlast; pak vykládám, co učil Řek, co Ind, pak v problémů se nořím labyrint,
dál, jak se život z buněk rozvíjí, pak čas; pak zákon kategorií; děj, který dříve mysteriem slul; vír okřídleně tvůrčích molekul – –“
A listoval a vykládal a ztich. A stařík s očí okuláry zdvih a chválil si ho: „Neznáš, co je lenost. Kolik v tom práce! A ta vymyšlenost!
Tys doktor. Moudrý jsi. Jak Aron sám. A přec jen, synovče můj, dotaz mám: Zda vzpomínáš si na mladá svá léta? A kde zbyl On? Kde zůstal tvůrce světa?“
A mudrc mlčel: paže rozepial, kles hlavou na stůl a jak dítě štkal.
Cookies on Poetry Cove