Burácej, solná vichřice. Tvůj řev
mi vyje ve sluch palčivou mou vinu.
Hořící krůpěj v pozdní vyliv krev,
já sebe proklel, tebe prohrál, synu.
Vstříc bouři, jíž se slovo zalyká,
v lásce a zášti pozvedám své paže.
V klec uzavřevše mého orlíka,
nemají strach, že vlna mu co vzkáže.
Na útes hozen, šlehán pěnami,
přes moře volám: Slabosti, ne něho,
mé smrti strom jsi mezi ženami
– – a požehnán buď plod života tvého.