Tvé duše květina když zavírá se,
co z kalichu ti temna vykvete?
Vy oči, zrosené v své smavé kráse,
co uvidíte, až mi usnete?
Rci, jakým cizím váta budeš světem?
kam orkán snů chce pel tvých lístků vznést?
Je sopečná ta hora, na níž kvetem,
a světlo na nás padá s cizích hvězd;
šum vyděsil nás půlnočního ptáka,
v líc hledíme tak němě lákavou:
to mrtvý měsíc tělo naše láká,
to tisíc let nám krouží nad hlavou.
My v lávě vykvetli a netušíme,
kam rozvane nás tmavých vichrů moc.
Tvé duše bílá květina když dříme,
ó duše mojí duše, dobrou noc!