Žila tak tvrdě, dýchala tak jemně,
hloubek v ní byla prasíla,
planula zevnitř jak ta matka země,
ona, jež matkou nebyla.
Vzpurné a nízké, zlé i ušlapané
v tvořící vášni tiskla na svou hruď,
své rozmávnutí a své požehnané
jim slovo vnucujíc: „Z mé krve buď!“
Mateřství řeč tak čirá se z ní drala
jak ručej s hor, jak pramen ze skály,
a všichni my, jimž umění své dala,
siroty po ní zůstali.