Přijd, svatý duše tvořivý,
je mdlobou nakažený čas;
mhu zvedni se spánků, kde tkví,
a horsky nám dej dýchat zas!
Leť s výšin, zaduj do hloubek
a vybij rmut a zbičuj kal:
je mělké podvodnosti věk
a rád by závratným se zval.
Šum, okřídlený, pod sluncem,
ať aspoň tušíme tvůj stín!
Kde slovo zralých slyšet chcem,
tam skuhrá pokřik pahrdin;
jen maska v oči tomu zří,
kdo lidským srdcím věřit chce;
my, kdož si lhali příměří,
hloub než kdy dřív jsme ve válce,
víc než kdy dřív nás bolí tma,
hůř než kdy dříve výsměch pout –
I výš i hloub teď křídloma
rač zamávat a plout a plout,
dej úderem svých perutí
těm dusným pudům světlo dne,
vlej v tupý trup, jenž nehnut spí,
svou chrabrost vůle svobodné!
A s oblohy se zvedej zpěv
jak valících se větrů hlas
a blesku znamení se zjev
jak jazyk na komkoli z nás,
kdo dýšem, věrozvěsti tví,
mhám navzdor v polohrobě tom.
Přijď, svatý duše tvořivý,
a víru vrať a krunýř zlom!