Já nikdy nebyl v Madridu. Až teď,
kdy Madridem být přestává. Jsou chvíle,
kdy umírající se zjeví tomu,
kdo po něm toužil. Kolikrát jsem šel
tvou branou de Alcala, kolikrát
jsem viděl uličky, kde don Juan
se toulal zakuklen, a kolik snů
mě polaskalo kouzelnými jmény
jak virgen de la Soledad, jak Prado,
jak Buen Retiro... Nyní, chmurný host,
já celuji tvé šklebící se rány,
mně z masakrů, jež straší pod jehlou,
zní věčná píseň lidstva, Kain a Abel,
a nočním srdcem plyne vyčítání
jak Manzanares, řeka krvavá.